Při hudby zvuku, v prachu kouře mraku
jdou páry vířící jak vlna za vlnou,
smích děvčat veselý a setkání se zraků
a slova zmatená krev bouří smyslnou.
V důvěrném doteku jdou těla přitisknuta,
divokým tempem šílený jde chvat,
a nad vším ruchem tím lamp záře hoří žlutá.
A já neumím tancovat.
Jakoby najednou v postavy udýchané
smyslné žádosti a rozkoše žár dých.
A venku nádhera srpnové noci plane
a hvězdy jiskří se čarovně v dálkách svých
a lípy šelestí... A hudby resonance
sem ke mně až je slyšet zaznívat
ze sálu světlého a rytmický šum tance.
A já neumím tancovat.
A pozdě k ránu, až se nad vesnicí
stříbrné jitro začne probouzet,
hoch půjde mladý se svou tanečnicí
a šeptat bude jí a líbat její ret,
na ňadra bijící ji v touze prudce stiskne,
až mlha vstane s polí, ze zahrad,
v rozkoše záchvatu jich mladé srdce výskne.
A já neumím tancovat.