Z podzimních oblak bledý stín se sklání
k oboře u Hvězdy a k bělohorské pláni.
A vítr vane zas, jak vanul častokráte,
a v barvách brunátných zas listí šumí sváté.
Z hlubiny minula van divný zase letí
přes alej topolů a starých dubů sněti.
Však dnes už marně stará snění křísí
o bitvě prohrané, jež svedena tu kdysi. –
Slyš, šelest tajemný nad svadlým trávy stvolem,
jak neviditelný by kdos tu chodil kolem.
Jak vstal by z hrobu kdos, jenž tři sta roků tady
byl zazděn za živa v tom místě hanby, zrady.
Jak by se rozhlížel do říjnového ticha,
udiven naslouchal, že zem dnes jinak dýchá,
že v barvách radostných obora hýří stará,
že vítr podzimní dnes hlásá příchod jara,
ve vlání důvěrném se k sobě kloní stíny
a plny zlata jsou oblaků zříceniny.
Čas zastavil svůj let nad bělohorskou plání,
kde z kostí mstitel vstal a volá k zmrtvýchvstání.
A chvíle veliká jak tichem věčna pluje,
zem česká v kráse své radostně oddychuje.