Poledne v skalách. Náprstníky kvetou
žlutými kosmatými zvonky skvrnitými,
jak květiny hříchu. Divokou, kořennou vůní
jak pod žárem úpějíce voní stromy usýchající
a pryskyřice zlatá kane. Rozsochaté větve jedlí
jsou skloněny jak v posvátné Bohoslužbě.
Tu slunce ptalo se mne, žhouc mne jazyky ohnivými:
Proč jen ty rušíš můj mír?
Hle, kolem je svatý úkon zrání, neb hodina má je.
Mou obětnicí v chvíli této je země –
vše strnulo tiše, by přijalo svatý žár můj,
neb aby umíralo v objetí jeho,
jen ty jdeš v dálku?!
Květ žlutý, jedovatý, kosmatý jak skvrnami posetý hříchu,
jen tiše kýval v rozhořelém vzduchu.