Já myslil mnoho
na onoho divuplného starce,
jemuž se otevřely tajemné síly
vesmírem hýbající!
A rys nejbolestnějšího odříkání,
zdá se mi, postřehl jsem
v té tváři, jež jako sfinga
v nekonečno zří všehomíra.
Ale tvář ta byla dobrého člověka,
dvé největších kontrastů uzřel jsem tu:
zjevení nejstrašnější síly
a nejměkčího lidského, dobrého srdce.
Nevím, zda zřel jsem dobře,
leč těžká slza,
– řekl bych, radostná slza –
za ním se řinula mi
za velkým, velkým, velkým básníkem Kosmu,
– je velký básník, jenž nejprostším slovem
otvírá neznámé světy –
jenž odhalil mi
na okamžik tvář Boha,
tajemství největších, hrůzných sil.
A na jeho čele
viděl jsem věčna záři
a v jeho srdci
dobrotu věčného lidství.