Šli mimo lidé – lidé ne – jen žreci
mně cizích božstev z mramoru a kovu;
je krásný tyran, v jehož úpím kleci,
o její mříže bije denně znovu.
Na rtech mám vzdorné: Na vzdor všem a přeci!
těm, již mne spjali v mravnost otrokovu,
má láska pomohla mi okov vléci,
ta, konající práci Sisyfovu.
A přece mi na rtech úsměv štěstí hrál,
radostně bilo srdce zpívající,
já poražen přec vítězně se smál.
Růžová zoře dotkla se mých lící,
já králem snů byl – po útrapě denní
milenek nejsladších měl políbení.