Jdou smrt a nemoc mimo duši moji
a s nimi slzy, bolesti a skřek,
leč nechvěji se v teskném nepokoji,
mnou krásy stvořené mi září vděk,
mně růže kvetou při mém lásky zdroji,
zkad edenských se řinou proudy řek;
ty růže živé, jsou jen mojí zbrojí:
zbraň trny jejich, vůně jich můj lék.
I až mne jednou schvátí spáry svými
ty smutné sestry, nejmocnější všech,
zřít na mne musí zraky hvězdnatými.
Jdou ke mně, bledé růže ve vlasech –
Ó strašné sestry neodvratné! Vím,
že v smutnou krásu i vás proměním.