Hluk, dýmy továren. – Snů kráso, kde jsi?
A přec v tom cele v tobě, Praho, žiji!
Mír nesmírný kdys dávaly mi lesy,
zde utrpení cítím poesii.
A cítím, jak tu tepny věků bijí,
ač toho zápasu se mysl děsí,
před bolestí tou skrytou skláním šíji;
na vlastní mládí duše vzpomene si.
To naivní mládí! Kdysi v zanícení
jsem si tě kreslil, město zaslíbené,
hořící v bílých květů plamenech.
A sen můj došel svého vyplnění –
své hoře minulé zřím protrpěné,
má vlastní bída lpí též na tvých zdech.