Květiny opuštěné za oknem,
květiny, na něž paní zapomněla,
jichž lásky plná ruka nezasela,
hynuly zvolna, zcela zpráhla zem.
My spolu dlouho smutným žitím jdem,
tys květin v srdci mém již nevzpomněla,
má bytost marnou bolestí se chvěla,
jak po zdroji ždá poutník zpráhlým rtem.
A nezaseté rukou lásky plnou
ubohé city moje nerašily,
jásavě nerozkvetly ve podletí.
Shon práce byl a strasti těžké byly,
žal zalil mne svých slzí hořkou vlnou:
je těžko květin těch smrt přetrpěti.