Ne, mezi srdci věčně chladnými
svůj zbytek žití přece neprožiji;
ty, Bože, víš, čím duše má se svíjí,
jež prošla kdysi kraji zářnými.
Tam byly ženy smavé, nad nimi
zář nebe plála, paprsky tam lijí
čarovné světlo v úběl ňader, šíjí,
jak zpívaly by rytmy vábnými.
To sladká byla lež, ta mládí lež,
dar bohů líbezný, jejž zanechali,
když zemi opouštěli zmírajíce.
Ó zářící a hříšná kouzelnice,
svou vášní divokou mé zapuď žaly:
můj Bůh je krásný a tys krásná též!