Mdle lampa růžová plá; její jas
těl sladkou krásu nechce přezářiti.
– Ó spusť již roucho! – prosí tichý hlas,
ó ženo, královno a slávo žití!
Sladkého šílenství to věru čas,
kdo ví, co hrůzy snad se na ně řítí;
dnes tělo ženy v bílé slávě svítí
a zítra zkáze bude na pospas.
Já nezáviděl jsem jim rozkoš lidskou,
již hýří příroda před zraky mými,
v zářící kráse máje neskrývá jí.
Se zraky divnou něhou zrosenými
se chýlím k těm, již jak já pochovají
ubohou lásku svoji chimerickou.