Co bylo ve mně, vášní prudký žár
v rozmachu prvním často zakrsalo,
co duhovými barvami kdys hrálo
s večera chladem čeká zhyn a zmar.
Kdys třásl jsem se, když mne ženy čar,
vášnivé objetí v ráz upoutalo:
– Ó odvrať pokušení! – srdce lkalo
a dej mi, Pane, rozkoš bílých jar!
Je třeba člověku, by pěstil v sobě
květiny krásné, které žhavě kvetou,
nechť jedinkráte zaskví se v své zdobě.
Ó srdce zastrašené bázní kletou,
jež jsi i krásu silné vášně znalo,
proč jsi ty žhavé květy vytrhalo?