Já utrhl jahodu osamělou, jak na mne čekající,
s úsměvem díval se, jak drobné zvonky květin kývají se.
Ne, příroda není chrámem. O Bohu nemluví mně,
leč o milionech drobných bytostí, žijících vteřinu,
o životě drobné mušky, poletující v slunci,
o životě zlatého broučka v květu kopretiny,
o životě pomněnky stejně jak dubu, smrku i jedle
i mém –
o stejné nepatrnosti všech, o stejné slávě všech,
o tisíci krásách všech
a o vteřině žití, jež zve se rozkoš.