„Co nejdražšího, Pane, máš?“ se ptám
v pokoře v nocích, kdy jsem blízko Jemu;
vím, v světě mnoho je jen lesklý klam,
útěchy nedá srdci zraněnému.
„Je divoké to vášně, Pane, plam,
jenž dává jásat srdci vzbouřenému,
je zářící to velký drahokam
v nesmírné pýchy lidské diadému?“
„Ne, není to,“ cos jako ševel vane,
„ni moudrost, krása, ani vášní vření,
jich divoké a slastné opojení,
jen mír to nesmírný, jenž jak s hvězd kane
v ta srdce prostá, i zlým žehnající,
v ubohá srdce lidská milující.“