Vteřiny dítě, sladký sonete,
což nejsi více, nežli rýmů hříčka?
Jak ruměnec, jenž zbarví dívčí líčka,
jak úsměv, který na rtech rozkvete,
jsi jako zajásání dítěte,
jak pohádka, jež děcku klíží víčka,
jak z kolébavky tichá holubička,
jež letí k těm, jichž hoře nehněte?
Ó stiš se, smutné srdce moje, též!
Tys lásky marně ždálo, marně lkalo,
tys žíti musilo, kde klam i lež.
A nikde duše, jíž bys něhu dalo –
tož aspoň v sonetu hře lépe skryji
svou ztrátu největší, svou tragedii.