Vím, nepřišla mi, když jsem mohl kvést,
oddaná láska v tichém hlavy sklonu
za bílých květů, večerů a hvězd,
za hudby duše slavnější než zvonů.
A vím, že půjdu osamělý k skonu,
že neuslyším nikdy v spleti cest
jak pršku radostných a svěžích tonů
ta slova líbezná, v nichž láska jest:
– Pojď, milý, blíž, chci jíti cestou tvojí,
tvé duše říše je i říší mojí,
jsem paprsek, sen růžového rána!...
A přec má duše ve klid skolébána,
když v tobě žije, Bože, něhy zdroji;
neb láska jest, jíž žena neukojí.