Já žiji tiše, ba jsem šosák pouhý –
leč co se chvěje mojí chorou duší,
toť budoucnosti strašlivý zpěv dlouhý
a krvavější, než má mysl tuší.
Kdy první tony obrovité básně
zaduní slavně z protržených hrází?
Opony chytly zlatěrudé třásně,
oh, blízko, blízko strašné dílo zkázy!
Mně zuby jektají a v těle mrazí –
vím, cosi nesmírného přijít musí;
zda vykoupení Eden, peklo zkázy?
Vím jen – klec shnilá rozlétne se v kusy!
V mých jambech teskných chtěl bych, by se chvělo,
co za tisíce smutných bratří cítím,
po čem duch úpí, po čem bouří tělo,
co v živoření věčném zovem žitím.
Já ničím nejsem, vše jsou moji druzi,
ta velká, silná bojující massa –
neznámý hlas jsem bojů příštích hrůzy,
leč s ní jde síla, velkost, něha, krása.
Můj verš jak dítě pohozené dosud
v své bídě naivně ručkama přec tleská – –
zřím důvěřivě v budoucí tvůj osud,
milenko moje, silná duše česká!
Máš svoje světce, hrdiny máš svoje,
jich tajné, velké, svaté utrpení.
Jen zahléd’ jsem je, vlhly oči moje
v tom divů plné něhy rozzáření.
Jsem hrdý na to, zapadnouti v skrytě,
beze lži býti sluhou lidu v skutku.
Jeť heroism lidu lásky dítě
a vždycky velký v mlčení a smutku.
Člen nepatrný v obrovitém díle,
jdu bez reptání úzkou drahou v šedi;
mně na otázky dálná bouř v své síle
hřmí divokou i velkou odpovědí.