Pojď, půjdeme domů. Hle, synu můj,
zas slunce září čisté a růžové nad dalekými štíty
a na jihu jsou lesy a údolí krásnější nežli dříve.
Pojď, půjdeme do stínu posvátných pagod,
kde uvítá nás vlídně stařičký bonc,
a já přemýšleti budu o nevystihlé moudrosti,
jež dala v odměnu tebe poctivému srdci.
A budeme přemýšleti oba o Osudu
a bytosti naše skloní se hluboko,
co ústa budou němá,
nehybné květiny budou kol, užaslé, ztichlé,
jen vysoko zachvějí se v azuru ptáci,
my budem sami, ó sami
s velikou pravdou v srdci a s jásavou, nejvyšší radostí.