První zapěl’s sladkou, žhavou, života tu, krve báji, o životě nespoutaném, o člověka dávném ráji, vzdorných obrů svět Jsi vzkřísil, nad nímž ptám se v tichém žase, možno-li, že tato síla v české půdě zrodila se? –
K rovu Tvému sladké děvy, velké snů Tvých přišly zjevy, Lilit přišla, sladká bílá, Sulamit též pyšná, nahá, Mojžíši se zatřpytila v temných řasách slza vlahá, Zpěv Tvůj zázrak dějin budí, obry, kteří v mocné hrudi
titanský vzdor hrozný měli, sílu šlapat věčné řády, bohyň vyvstal svět, jež chtěly vrátit žití žárné vnady; svět ten, v němž bůh – člověk nový, pohanská ta silná víra, nádherný ten hrdinů svět vzkřísila Tvá velká lyra;
zřím, jak k Tvojí mrtvé hlavě jdou ty zjevy ze tmy věků, jimž dal’s mluvit nesmrtelnou blahozvěstí ke člověku, blíž a blíž se rozehřmíval chorál hlasů líbezný – zjevy sladkých žen šly blíže, říše snů ty velký kníže,
z krvavé tmy hlasy zněly a v nich zpíval život celý divoké to sladké lásky opojný zpěv vítězný: O nás, o žití milenkách Jsi pěl, milenkách prokletých...
za slzy nad rovy krvavých těl, za hrst hvězd rozsetých – za slzy Tvoje nad námi, proklatci zázračnými, za Tvoje bolesti skryté,
za sny Tvé obrovité, ó mezi ňadry odpočiň bělostnými, v poduškách liliových, kde hoří rozkoš nekonečná, Tě věnčí láska věčná!
My Tvoje slzy sbíraly – v démanty měnily se – i v smrti žití věčného zbyl úsměv ve Tvém ryse. My pyšnějšího pěvce neměly, ó mrtvý, sladký příteli!
Ten nejvášnivější, skrytý polibek přijmi Sulamity, jíž v rukou blýská dýka, jíž černé kadeře vlají, v jichž očích nad smrt silnější láska se tají.
Já děvu andělskou zabila, jež vášní nedotknuta, ni stopy otroctví má šíje nepoznala – Tvá pyšná Sulamit, bohyně pýchy krutá, Tvé skráně zulíbala!
Ty’s očistil náš sen, ten nejpyšnější sen na zemi, svatební píseň lidstva pěl Jsi čaruplnou, o bílém plamu ňader našich, rozkvetlých růžemi, nesmírné epopeje pěl Jsi hřmící vlnou –
Zrak Tvůj v tmu věků rozzářený se díval: o slávě věčné rozkoše, věčného milování, tu báseň krve opojnou Jsi zpíval – – Sem věnec z růží Tvé skráni!
Ó vezmi růže ty, jež z krve naší vypučely, Ty, jenž Jsi šlapal bohy a krále i knížata! Ó velký hrdino, snů pěvče osamělý, vstříc náruč má ti kyne rozpjata!
Cookies on Poetry Cove