V té touze vzpjatých, tápajících ruk
cos z lidstva velké tragedie skryto,
leč jenom duše očistěná zví to,
jež prošla výhní sterých bolů, muk...
Má družko! Teď kdy srdce tichne tluk,
nám zářícího slunce nejvíc líto;
cos jako vzpomínka nám zbylo vryto
na zpívajících světel čarozvuk.
Má družko! Svítá, či plá krví západ?
My chtěli výš a oslepené krále
tmy nekonečné za trest v rubáš halí.
A tápeme tak v touze neustálé
u vědomí, jak člověk strašně malý
v té hrůze věčnosti, již nelze chápat.