Poutníče tichý, v naději
jenž v dáli věže zříš,
svit bání, jež se zaskvějí,
kam jenom popatříš –
proč prcháš zpět, zas v tento svět?
Tam bůh tvůj nebyl již!
Je místo něho v chrámech těch
krvavý jakýs stín,
úpění věků v chladných zdech,
vzkřek muky ze hlubin...
Tož zavři knihu tisícletých
šílenství, bludů, vin.
Spěj dále k bohu jinému,
jejž poznáš srdcem svým;
jenž mluví k tobě chorému
polibkem opojným;
toť život krásný, jediný,
ten budiž bohem tvým!