Luh květů rudých a ohnivých viděl jsem obrovitý,
všechen nach slavných západů zdál se v něm slitý,
pole i města byly jich červení palčivou posety
a v nocích bezhvězdných plály jich krvavé rosety.
Z ran Krista pučely na skále Golgaty,
jich smutné lodyhy třásly se rozpjaty
u dřeva pranýřů, hranic a podél vyhnanců cest,
kam slzy padaly, všady jsem viděl je kvést.
Všechna krev, již vssály země zorané líchy,
od věků vsákla tak jejich ve kalichy;
krev smytá s popravišť i rudé hranic dýmy
byly jich barev odstíny ponurými.
Ty květy zářily bolestí, nadějemi
a touhy vášnivé vřely v nich divými ručejemi;
kde na smrt zranění v hluku kol umírali,
tam rudé květy skráně jich objímaly.
Ó rudé květy, vy myšlenky, útrapy zjařmených,
dál sviťte v budoucno ve barvách plamenných,
v propasti závratné, kam nikdy andělé neslétají,
ať květy rudé a ohnivé rozkvétají!