Své verše psal jsem ještě polo ve snu
za mlhavého rána, kdy daleko bylo slunce,
vše bylo měkké a šedé a ztrácelo se v nekonečnu.
Tu bolest sevřela srdce moje
a řekl jsem si:
Nač psáti verše;
jsou jako květiny, jež zvadnou a jsou pohozeny;
tu bolest pomíjejícnosti srdce mé uchvátila,
palčivá bolest k hlavě mé plížila se.
Sen kolem mne šuměl
a zněla píseň věčného umírání.
A já vstal z lože,
natrhal modrých zvonků
i bílých, sladce vonících orchideí
a trochu zrosené nádhery luční
na ubohé své srdce
kladl jsem tiše –
a spolu kladl jsem své květy
na tisíc trpících srdcí
v polosnu bolestném se zmítajících.
Jiní jim pěli
boje o žití píseň tvrdou a krutou
a volali k nim:
Ó buďte tvrdi a zoceleni!
Ale já vzal jich srdce
jak byla –
měkce a něhyplně
jak květiny, jež tvořily prsty duchů,
křehké a vonné a pomíjející.
A nelál jsem jim,
že touží slyšet jinou,
něžnou a plachou a pomíjející
ubohou, vonnou píseň –
a zpíval jsem jim
svou píseň v stříbrném šeru mlžného rána.