O světici dnes rozjímám, o světici
hříšné a krásou zářící –
ve žáru léta rozjímám dnes o ní,
o milence Jeho, Boha ukřižovaného,
v žáru své krve rozjímám dnes o ní;
ó Synu boží, v pokoře srdce Tvého zkoumám hnutí,
v palčivé muce srdce svého rozjímám dnes o ní,
já bratr nejmenší, citů božích zkoumám dnes procitnutí.
Ne, že se kála, svatá je. Ale jen v balsamu vůni
milenka boží svůj milostný sen vtělí,
vyznání lásky tomu, jenž v oblacích trůní,
vyznání lásky spasiteli.
Neb jenom vůněmi vyznati lásku možno Jemu,
jenž umřel za nás v lásce, v mandorle trůní na výsosti.
Je třeba lásky i osamělému, i ukřižovanému –
ó dej mi tu lásku, Kriste, v své milosti!
Neb jistě ubohá je vůně našich kaditelnic, jíž Jemu
svou lásku vyznáváme. Je v dýmu modravém jak v hrobě.
Ó Jezu Kriste, přej srdci ubohému,
by jinou vůní smělo vyznati svou lásku k Tobě.
Ó dej, ať dívka tichá a krásná v mou dnes přijde celu
s nádobou plnou balsamu nejdražšího –
by ve vůni té tisklo se žhoucí tělo mé k bílému jejímu tělu –
ó Kriste, vyslyš prosbu bratra nejmenšího!