Je třeba radostných legend
pohádek pro nás
pro starce kultury, ne děti růžolící,
pohádek pro staré lidi znavené
ne životem,
leč bolestnou touhou po něm!
Proč třeba nám bájí nových, když díváme se
na staré legendy s úsměvem ironickým;
proč třeba nám čehosi bláhového
a neposkvrněného naší praktickou moudrostí,
praktickou příliš –
moudrostí vraždící, zoufalou, beznadějnou,
moudrostí zpívající pohřební zpěv o naší nicotě,
o ubohém zrození našem i skonu,
o marnosti toho, co mezi zrozením a skonem
i mezi člověkem a člověkem? –
Pohádky zpívající starcům o budoucích
nádherných krásných vnucích!
Pohádky hořících západů, prosycené
vůněmi zrosených luhů,
pohádky sladkého umírání, poslední něhou prozářené
v náručí bratří a druhů!