Já tebe miluji, miluji,
slzami vykoupená,
a přece srdce mé, o blahu sníc,
bolestně chvílemi sténá.
Podej mi ruku... ta v klopotě
ode dne ke dni ztvrdla –
nám, kteří boj svůj jsme probili,
ký zloboh zadrhl hrdla?
Podej mi duši... ta smutna je –
křidélka rozmačkána...
plakali, hořce jsme plakali,
v zářícím úsměvu rána.
Ký zloboh nízký a lepkavý
v prachu nás vléci se nutí,
když pět chcem, milená, hymnus svůj jásavý,
Života vykřiknutí!