Jsou verše, jež možno psát jen v šílenství, jež zmocní se lebky tvojí
jen v onom zázračném ze zákona všednosti vyšinutí,
té nyní nejvyšší života paní.
Ale jiné chci rytmy, jiné, ó jiné –
chci obrovité a slastné poblouzení,
divokou, bouřlivou hudbu, šumění obrovského vodopádu,
tajemné něžné zvuky oddechující země. –
Chci splynutí s kosmem – má pyšná, šílená poesie!
Chci cítit, jak bytost má rozplývá se, divoce vzlétá
a celý vesmír jí patří,
kdy chápu užaslý zázračnou jednotu všeho,
kdy padá bělmo s očí mých a slabost a života krutá šeď s bytosti mé!
Hle, slova otřela se jak mince v oběhu dlouho se nalézající –
kdo vrátí jim žhavé jich kouzlo?