O mudrcích již nezpívám, leč o ozářeném údolí,
kde zeleň trávy nádherná tisíci květů protkána je,
kam dívají se hory vrcholky, lesními obry věnčenými,
a kde šumí píseň
o jiné, nejsladší moudrosti, moudrosti žití, květu, zrání,
jíž netřeba slov. Ale rozhrneš-li
hedvábný koberec travin, zářící červeň jahod zasvítí ti,
a pozvedneš-li závoj smrčí, kořenná vůně ovane tě.
Ó, neptej se dále již! Slyš, to vítají tě
duchové hor a lesů a dí ti: „bratře!“