Na tmavém pozadí borových lesů
se bílé chaty rýsují. A břízy
nad střechami jejich kývají korunami krajkovými.
V zrcadle tichých vod
se bílé chaty shlížejí a travnaté zelené svahy
se pyšní líbeznou nádherou lesních květin.
Na břehu vod jak bělostné jemné chmýří
květiny vodní kvetou. Zvonice kývá stará
z útulku kvetoucích lip. Do polí odešli lidé.
Zůstalo tu
jen velké slavnostní ticho. Bůh dobrých a prostých lidí
sem vešel v úsměvu chránit ves opuštěnou,
kol rozsel měsíčky, růže, na lípě nesčíslně rozsvítil vonných kvítků,
i jablka zrají
ve vlídném, teplém úsměvu jeho.