NA ROZHRANÍ.

Na rozhraní dvou věků zřel jsem tebe, ó strome národa mého, ve vrcholcích tvých hvízdaly, vyly bouřné vichry. Leč neviklaly kořeny tvými, stál jsi pyšně a koruna tvá všem bleskům staletí vzdorovala.

Na rozhraní dvou světů stojíš, ó strome žití, v tvých větvích báje věkovité šumí. Hvězdy se třpytí v loubí tvém, stříbrným jasem oblévá tebe noc modrojasná, líbá tě růžové slunce.

Na větvích tvých harfy visí; tisíce včelek v tvých květech bzučí v červnovém sladkém teple. A vím, že sekera se nedotkne kmene tvého, ni času hniloba, ni smutné umírání.

Neb stojíš mezi severem a jihem; severu mraky, když obrátí se k tobě, jsou zlaceny září jihu. Ty nejsi domovem v té říši mlh a bojovných bohů, tvá Dryada je sladká dcera slunce.

Dobrého, smavého slunce. Jenom úsměv její je bolestný i sladký; neb zří věčný smutek. A slyší radostné výkřiky, naděje věčné má zelené roucho a oči kouzelné, radostí dětskou zjiskřené oči.

Na rozhraní zřel jsem tě, ó strome našeho žití, jak v bouřích a vichřicích znovu zelenáš se. Kvetoucí, svěží strome, svatyně živá, obětiště, jež čeká, přijdou-li radostní noví lidé.

Své ruce sepnou v radostném tanci, chorovod lásky tvou korunou tu zašumí neznámým tichým štěstím. Neb vykoupení místo je zde, v Evropy středu, chrám slavný překonání člověka bez srdce, chorého dravce.

Jenž zoufal nad žitím, boháč hladem mroucí, na rozhraní žil mezi šílenství nocí a světlem lásky. Pod korunou tvou našel sebe, našel i laskavou matku zemi, s níž srostl cevami všemi, žije jen mízou její.

Můj strome lidu mého, nevyrostl’s, spíš vyvřel’s z dobrotivé země na rozhraní. Té země, kde síly bytosti lidské, Evropy duše v koruně šumí tvé, ó strome můj na rozhraní věků!