Ty nepotřebuješ, Bože, ubohých legend lidských
a ničím je ti slavozář, anathema.
Jen síla jsi a dobrota; nad vášněmi ubohými,
nad blouděním lidským, ubohým obdivem, ubohým záštím,
tys nejvyšší, přístupný jen těm, kdož v bolesti hledají tě.
Neb nejtěžší cesta je k tobě. Přes moře, propasti, hory a skály
nevede ona – přes výšiny, propasti nejstrašnější:
propasti, výšiny ducha! A tam, kde každé jen číhá chvíle
šílenství, nejvyšší hoře, stroskotání,
za těmi cestami nejbolestnějšími
tvář tvoje zazáří míruplná.
Nesmíme vyslovit jména tvého,
jen cítit můžeme nesmírnou přítomnost tvoji.
Ó Bože, Abraxas, ó velký Bože Nevyslovitelný
a jména nemající veliký života dárče!
My na kolena neklesáme, nesvijíme se jako červi,
ale v slzách radosti naší se zatřpytí odlesky vesmíru tvého,
okamžik lidství našeho mizí již v nesmírném životě tvojím.