Z krásných cest to bylo kdysi – v nitru výkřik plesný, šum; známých vrchů ladné rysy zřím se pnouti k nebesům.
Osení se tiše chvělo, srdce v slastném úsměvu něhou kol se opíjelo v blaha sladkém záchvěvu.
Leč v ten soulad krásy, žití jeden pohled pálí, nítí bolest, která zahořela, když jsem zřel pot tvého čela,
muži tam u panských polí, jenž jsi pohled, který bolí, ke mně zvedl, děl: Mám hlad! Z úst tvých slova řinula se,
žalobná v tak děsném hlase, že v ráz smutek v duši pad’. Bylo mi, jak měl bych tobě podati své ruce obě,
zalkat k tobě: Odpuštění! Za všecky, již vyděděni, zbaveni jsou světla jasu, nezří sladké nádhery,
pro něž marně v záři snivé dívají se vlahé, tklivé čarokrásné večery... Co ti z citů velkých zbývá?
Co ti ducha vznět i vzruch, umění zář, krása snivá, opojení božských tuch? Navždy, navždy odcizeno
tělu, které zkrvaveno pozdě na lože se plíží – – Koule, která tebe tíží, neodvalíš – nezapudíš
věčné temno s víček svých! Což se nikdy neprobudíš, muži z davu ztracených? Proč jsi raděj nezved’ divě
pohled, v němž plá zášti blesk, by tak cítil každý živě, co nepoví tichý stesk. Buď ten pohled jako dýka,
buď jak požár, děs i vztek, čepel ve hruď protivníka, jak bouř divá myšlenek! Spíš ten pohled snes’ bych dravý
než ten výraz vyčítavý, než ten pohled mučeníka, obžalobu, jež se týká také mne... prst vztýčený
mně též hrozí – v hruď bol vniká nad lidskostí lživou vzlyká bratr tvůj zde zničený.
Cookies on Poetry Cove