V ráj ten vejde, dítě moje, kdo ráj srdce dřív si stvoří,
v jehož nitru rozkoší jas nádherný a čistý hoří,
ten vzduch čistý, vonný dýše, kdo jen oné dospěl výše,
ledovců kde obrovitá vztyčují se pohoří;
odkud zříti můžeš v dáli, jak se pachtí drobní, malí,
malicherní lidé mrtvých niter vyprahlých –
v oblasti, kde orli krouží, v nitro ať se duch tvůj hrouží
v nitro své i bratří svých;
tisíce jich trpí dole a přec květ na skále holé
v barvách zkvétal nádherných.
V mocné věřit přežilo se, v člověka teď věřit třeba;
ne však jenom v toho, který v znoji shání si kus chleba,
v člověka však, který tvoří opojný sen života,
jenž je vlastním stvořitelem, líbezný a silný tělem,
zří ráj, jenž je jenom jeho, vladař světa nesmírného,
tvořící a sladký mudřec, krása, jas a dobrota.