Že jsi Čechem zrodilo se, moje dítě, buď ti pýchou,
neboť češství tvoje, synu, není skvělou maskou lichou,
není pláštěm, kterým možno lacino se vždycky zdobit,
ale žití smyslem vyšším, jehož nutno pracně dobyt,
smyslem žití, jehož krásy zakleté dřív otevříti
musíš prací obrovitou, kdy sám hrdě musíš jíti;
na té cestě za svým češstvím, kdy již hynout budeš v znoji,
nikdo k tobě neschýlí se, nejvýš kdosi v krutém boji
dá ti houbu plnou žluči ke tvým retům trpícím.
Dá ti malost, která mučí, dá ti chvály čpavý dým!
Uč se, synu, zhrdat těmi, kteří žitím jdou jen němi,
jejichž nitra nikdy, nikdy nevzkřiknou svůj pravý stesk;
nebuď ten, kdo cosi čeká, otrocká to duše měkká –
v muži strašné nenávisti musí šlehnout rudý blesk!
Abdéry kol obrovité, jedy v bahně českém skryté,
otroctví jed, dědící se po staletí plná běd,
nemoc hrozná, na niž zmírá úcta k sobě, v život víra,
která vzmach tvůj nejkrásnější chce vždy srazit rázem zpět.
Není, dítě, losem tvojím takým lidem v oběť nésti
úsměv svůj a svoje kouzlo, sladkou pýchu svého štěstí;
nemoc je to, která ve mně kdysi prudce propukala,
za niž trest svůj bytost moje bolestně již odpykala.
Ctností je, mé dítě, těmi z duše celé pohrdati;
jiné češství, ne to chabé, uč se, synu, milovati.