Posvátný se snesl sabbat,
hvězdy již se rozhořely,
jenom malý Ježíš seděl
klidně v blátě příkopu.
Hnětl ručkou kousky hlíny,
umně pak je zpracovával;
malý hmat a hle, již z hlíny
usmíval se vrabeček.
Kolem samé vrabečky měl
z hlíny krásně vyrobené,
když tu kolem něho kráčel
fariseus nábožný.
„Velký Jahve! Kluk ten przní
Hospodinův sabbat svatý –
zločin tento nesmí zůstat
ani chvíli bez trestu!“
Žalovat šel Josefovi
hned na chlapce nezdárného –
jinak by jen buřičové
byli z dětí israelských,
nesvětící Hospodinu
svatého dne sobotního,
nenosící desátků, ni
tučných darů velekněžím –
a to všecko, že ten tesař
nedozírá na bujného,
nezdárného synka svého,
jenž nesvětí sabbatu.
A tu Ježíš, vida starce,
jemuž z očí blesky srší –
tleskl jenom – vrabci z hlíny
rozlétli se k oblakům.
Kdo má uši k slyšení, slyš!
Cvrlikali rozpustile
užaslému fariseji
výsměšnou svou odpověď.