LÁSKA

Dej mi snít, osude, o krvavých růžích, jež mají barvu krve ssedlé, o těle ženy, jež hrůzou vidění úžasných je chorobně zbledlé, o drahokamech, jež svítí modravým, magickým jasem, o rouchách, z nichž bělost oblých a sladkých údů se noří,

o zlatých korunách, o vášní šílených moři, i o dívkách zpívajících sametově hebkým hlasem, měkčím než těla jejich, nořící se z hedvábných látek a klenotů. Dej snít mi o nejkrásnějším ze všech imaginérních životů,

o žití radži nádherného, jenž miluje ženy, i slony i hady i drahokamy a jehož vulkanický žár srdce jak sněhem velehor je věnčen věčnosti myšlenkami. Dej snít mi o žluti citronové nebe, jak po bouři nejprudší by bylo – o světle diamantů, jež po bledém těle by se lilo,

po obnaženém těle ženy na loži safíry lemovaném, jež s gestem, dávajícím věřiti v zázraky, v vzplanutí bouří nejdivějších se stále opojněji noří z deště drahokamů vezdy zářivějších – to tělo v lehkém závoji, mythy magickými obetkaném.

O vášni Hariho snít mi dej v oné nejvyšší chvíli, o rozkoších, jež dosud ve výkřik lidský se nevtělily, i o zpěvu onom, kterým Radha boha v lůno svoje vítá. Dej snít mi, že rozkvete mi květina zázračná dosud nerozvitá,

dej snít mi o chvíli díkučinění úžasných, nejjásavějších překvapení, o nejtajemnějšího, nejzáhadnějšího života nitra zazáření ve kráse a krutosti jeho. Hle, lampa již rozsvícena – tajemná hvězda, jež zřít rozkoš je připravena.

Stříbrný živůtek má ona žena vítězná, jenž jiskří se a plane; víc nahá je, neb oděna je drahokamy, divnými drahokamy, z nichž sladce otravný jas kane a jako vášní nejsladších chvílemi šlehnou plamy.

A nitky pasu jejího, jejž rozpíná, jsou jako krev, jež ssedá pod otevřenou ranou, a zlatí hadi jiskří se v něm nádhernou ozdobou zlatotkanou a s gestem žití nejprudšího i smrti nejsladší, jíž zhynouti lze muži, to tělo chvěje se, jež barvu čajových má růží.

Ne, nedej mi ji. Ale dívku prostou, jež za ruku mne ujme, než se hvězdy vznítí. Hle, zlatý déšť již kane z květů, které v srdci rostou – Ó teplo čarovné, ó sladká něho žití!

Mou ruku vložila na mladé srdce svoje, dvé očí orosených v tom se rozhořívá – Ó slunce dobrotivé, moje, moje, moje, ó dětská důvěro a naivní lásko tklivá!

Ty stíráš bolest, dáváš smavou víru, rtům mukou krvavým zpěv jásajících díků; paprsku zlatý štěstí ve vesmíru, ó neprchej, ty sladký okamžiku!

V němž cítím jen: krev srdce svého dala by za tvou rozkoš radostně a vždycky – a utrpení tušíc, líbezně se smála svým důvěřivým smíchem melodicky.

To přišla žena dobrá, tichá, vroucí; má duši důvěřivou, teplé tělo bílé – slib něhy nejsladší a nehynoucí, ráj srdce prostého s ní každá skytá chvíle.

Blíž, milý, blíž! dí oči mlčící i rety, v hlubokou propast mizí žal i viny – zpívajíť retů orosené květy: Buď stvořen znovu, budiž člověk jiný!

Je jak chléb dobrá, čistá jako ráno, v ní srdce dětským výkřikem zas jásá, vše zjasněno jí, všecko požehnáno – – – Andělé boží, jaká sladká krása!