Nad třpytnou řekou čeřící se skláněl své větve kaštan,
zdobené latami květů.
A břečtan pnul se po starém stromě,
i jeho větve vrostly v peň a v loubí skláněly se.
Zde bylo ticho, mír a voda
a šeřík voněl.
Naproti pnuly se věže chrámů, divadla kupole
klene se na modrém nebi.
A v tichu tom jsem myslil
na byty podzemní, ubohé, tmavé a páchnoucí, smutné,
na duše stlačené, ó Praho, v tvé jarní kráse!
Na los ten lidí i rostlin, stromů, šeříku, květů,
na všecku marnou něhu srdcí,
jež, jak tvá krása, jsou určena k zahynutí.