V mé mysli umělci šli, svoji víru
ve sporech hájí slovy učenými,
jak vyjádřili dlátem, štětcem, rýmy,
života plnost, vztahy k všemumíru.
Jdu stranou, kroky ztrácejí se v šíru,
já nikde v žití nebyl mezi svými,
zápasy prošed příliš krvavými,
ke ztracenému ostrovu jdu míru.
Kde pýchy sup již nehlodá mé nitro,
mír boží je, když slunce z moře vstává,
blažení ptáci vítají své jitro.
A když tam slunce pout svou dokonává,
ať na trosky jen tiše usmívá se,
jež týčily se kdysi v pyšné kráse.