Z pěny moře zrozený sladký zjeve,
velká štěstí dárkyně, čistá, bílá,
nenávist k všem prodajným, chytrým, ctnostným
vštip mi, ó paní!
Pro svět dnešní mrtva, však žiješ přece!
Aspoň ve snách schýlíš se k myslitelům;
nocí tichou zazáří vonné tělo,
hrdý tvůj úsměv.
Pro rod tento nesvítí hvězdy bílé,
neplá září tělo tvé mramorové,
údělem je bahno a hnití, bída
pro lidské červy.
Hrdličky se nesmějí v hájích vonných;
otrokářům úplatným, nízkým, podlým,
neznám je ten hrdý a čistý úsměv
věčné tvé něhy.
V chrámech stuchlých v světle svěc obětují,
ne však za zdar žití – jen za smrt, zhoubu
těch, jež svými nazvali nepřáteli
v šílenství podlém.
Modly lidí bigotních neforemné
třeba vymést ze stuchlých, chladných dómů;
ať v jich šeru zazáří mramor tvého
božského těla.
Daleka jsi hlupců i lstivých, mocných,
kteří prosí madonny přímluvkyně,
by se dobře dařil jim klam a podvod,
jimiž jen žijí.
Kramářů svět hnusný ti, velká paní!
V očích tvých spí vesmíru nerozžaté
velké hvězdy budoucna – nepoznané
rozkoše příští!
Přijď již, přijď v svět, jásavá paní bílá –
rád pak vejdu v zem tu, zkad není návrat,
jen když v chvíli poslední tiše přijdeš
s rozkoše číší!