Hodina třetí je hora resurrectionis. Na nebi bledém bílý oblak pluje – to anděl Hospodinův slétá, s hrobu balvan s rachotem hromu odvaluje.
Zděšené žoldnéře na zem vrhá blesk ten bílý a živý Vykupitel vstává v této chvíli. Neb není mrtev nejsladší přítel chudých a dětí a marně v zbroji žoldnéři jej střeží,
je živ a hluboko v millionech srdcí zjev jeho nesmrtelný leží, je v pracujících všech, v obtížených všech a je i v smrtí uštvaných –
on vítěz, bojovník i Utěšitel v sladkých snech a Bůh všech chudých svých. Dokonal o hodině třetí, o třetí hodině lidstva zkrušeného vstává
Bůh chudých a dětí, a neukřižuje ho již zloba lidská dravá. Hle, bílí andělé letí, noc tichá ještě je a v prachu žoldnéři leží
a v prachu leží Cesarů sláva. A že vstal Bůh lásky, k Cesaru nešel, k pyšným sluhům jeho, ale k těm, jimž bolest lásky vyryla hoře vrásky,
k těm, již jej milovali, i k smutným v Emausích učenníkům a ke všem sestupuje mučenníkům Ukřižovaného.
Šla žena smutná: Kam jste dali Pána? Té první vzkříšený Bůh „Mariam“ sladce praví, moc nebeské je lásky v hlase jeho, záře rána a balvan odvaluje s hrobu-srdce ubohého,
když člověk chudý trpí, zoufá, šílí; když zloba mocných byla příliš krutá, tu musil přijíti zjev božský bílý, by vzkřísil srdce zašlápnutá,
by oživla ve výkřiku jásavém, vítajíce Vzkříšeného v nebeském štěstí prostých lidí a ráje lásky jeho a zajásala: Rabbóni!
Cookies on Poetry Cove