Můj hřích byl krásný, dala jsem vám,
co sám bůh střehl žárlivě –
já k žití vznesla se výšinám,
kde planou slunce zářivě.
Já život roznítila svým hříchem,
bohyní krásnou a hříšnou se zovu,
křik žití divoký v světě zněl tichém,
kde dřív byl jenom klid rovu.
Všecky ty bolesti, jež daly člověku
rozkoše tušiti závratné,
nezkrotnou pýchu tu pravěku
v hřešení chvíli posvátné,
tu vášeň nejsladší já jen dala
i bolest největší synům svým
a umírajíc bohu se smála
tichým svým smíchem vítězným.