Duch volnosti zašuměl kol skrání mých, jenž z hlubin věků a prostorů přináší hlasy všech porobených a světů budoucích vůni vydychuje – na jeho perutích zářících z hvězd utkvěl jiskřivý prach,
v něm krve krůpěje hoří jak granátů ohnivý nach a perla slzí probleskuje. Tou nocí máje tajuplnou zazvučel jeho hlas, zjev rostl bez konce, jak bílého dálného světla jas –
jej touhou jen lze přivolati... Ti, kteří zápasí pro blaho trpících lidí všech, ti bratři, jako v bolestných mučivých snech, jak vítr slyší jej vláti...
Nad rovy, cypřiši vznáší se z pravěku, v bolesti nejvyšší hovoří k člověku:
Já mlčelivá ústa otevřel a dal jim prostory hřmíti, já dnešní otroky z doupat jich vyrval a pozvedl k žití dnů příštích, velkých svátků Slunce, Země i Moře – já dal jim okusit opojení vesmíru okruhem
ve vichrů hučení i v písních, jež rolník vyráží za pluhem, když prvé brázdy země oře. Já spojil hlasy týraných doznělé z pradávných tisíciletí s výkřiky útisků, k nimž pamět lidská dnes nedoletí,
já pohřbil Faraóny a Baale – má pomsta hořela v krvavém pohledu otroka a vášeň lásky mé sálala ve zracích proroka, jenž k soudu volal krále!
I tebe vyvedu, muži práce! Pryč bídy a hladu řezavé okovy, vstaň, sladký příteli, vyjdi a vezmi plášť nový, nachový, ven vyjdi z výhní sálavých pekelných bran! – Jsem ten, jenž jsem – od věků, do věků
já nesmrtelný, žijící v člověku, jdu slíbat krev tvých ran. Tvé žíly viděl jsem, jak hadi se svíjely, tvé horké krůpěje potu, jež v písek se vpíjely,
já zmírajících horníků též slýchal řevy, když v dýmu a parách jisker vyšlehla záplava, zrak můj se díval jak tajemná ta hvězda krvavá, jež nad zemí mroucí již se zjeví.
Jdu s jarem k tobě. Co v prsou tvých leželo zašlápnuté, ať v květy rozvije ohnivé, červánky nadechnuté, slyš ořů klus a býků řvání... vzduch silou dýchá, dští květy jak bílé obláčky v blankytu
a hlavy dívek oblité úsměvy jitřního úsvitu pod tíhou věnců se sklání. Máj duší nesu – radostný nadšení tichého smích, zpěv slasti a vzdoru zní v rachot kol ověnčených,
dech jara duje notu svěží. – Když rytmus harmonický v zástupech zazvoní, tu ruka k ruce a srdce k srdci se nakloní a duše v květech lásky leží.
Nad rovy chmurnými, kde mrtví vládcové dřímají v tmách, svit slunce nádherný zahoří ve stromů korunách, proud života i záře plyne – zní jarních vichrů slavné a bouřlivé chorály
a dívky tančí, zpívají a zvoní cymbály a něha sladká z nich se line... Jde slavný chorovod s písněmi, hrami;
zhynuly na zemi krutost a klamy. – Máj lidstva směje se v bělostných květech
a v svěží rose pod hvězdami.
Cookies on Poetry Cove