To bylo z jara, kvetl bez,
já u ní tiše stál,
v lenošce staré seděla,
v tvářičce žluté žal;
u jejích nohou bílý pes
na výslunní se hřál.
Let deset je jí. Nechodí.
Kol děti skotačí.
Což se ty oči ubohé
nesmějí, nepláčí?
V rtech stažených jsem bolest čet’,
jíž slova nestačí.
Smrt dobrotivá nepřijde –
ó měla přijít kdys!
Já líbezné to dítě znal,
má tabes dorsalis –
zda možno, že kdys v tváři té
hrál smíchem každý rys?
Rozkošná byla, zářící.
Vlá zlatých vlásků směs,
růžový oheň na líci
a v hlase jeden ples –
zjev luzný štěstí života,
jak viděl bych ji dnes!
A nesplakal jsem nad ní už;
ráj zřel jsem v zápětí,
jejž musí Bůh můj, dobrý Bůh
dát tomu dítěti,
neb nemožno, by nedal ho,
tak vida trpěti!