ČTYŘVERŠÍ.

Je někdy doba, kdy pláč duše tlumíš stěží, kdy cizí žena, cizí je i přítel. Tu cítím blízkost Tvou, ó zdroji žití svěží, ó Bože, jenž Jsi velký Utěšitel.

Jen vteřinu vždy trvá sladká ženy krása, jen vteřinu též trvá krutá hořkost ženy, leč hlas Tvůj, Bože, písní sladkou věčně jásá a věčným úsměvem je ráj Tvůj prozářený.

Je žena něžná. Možná. Někdy prsty její lehounkým tknutím v sen tě ukonejší. V sen ukolébá nekonečně líbezněji Bůh rukou nejměkčí a nejněžnější.

Jak dobrý zahradník, jenž květný záhon pleje, Ty, Bože, plel Jsi závist, zloby býlí, i jedovaté símě beznaděje Tvé božské ruce z duše vyplenily.

Ne, neptám se; co zítra? Štěstí? Možná! Či smrt jen a bída? Před tváří Tvojí, Bože, není muk, ni bídy, smrti, štěstí! A děl jsem si: To marná vteřina jen s vteřinou se střídá, leč Bůh můj ocean je bez konce, v němž zmizím bez bolesti.

Vše jednou sklame: láska, naděj’, touhy, vše hořce sklame, k čemu duše lnula, leč nejsladší sen, nekonečně dlouhý, přec láska boží srdci poskytnula.

Můj Bůh snad fantom, fixní myšlenka to pouhá z horečných nocí, s bolestí kdy sen se střídá? Leč tolik vím, že marná po člověku touha, a na lkání jen Bůh svou něhou odpovídá.

Jen Bůh vždy přilne lásky plný k tobě, kdy srdce lidské tvrdé je a lživé; jsou soudy lidské v sobectví a zlobě, jsou soudy boží vezdy spravedlivé.

Zda možno jíti k lidem pro útěchu chorému srdci lidmi zraněnému? Vím, hoře žití bez slzí a vzdechů je možno svěřit jenom Bohu svému.

Já nejdu do chrámu Ti skládat, Bože, díky; ty v slzách radosti jen možno vyřknout cele. A s tichým úsměvem zřím na Tvé služebníky, a s tichým úsměvem zřím na Tvé nepřátele.

Je krutá příroda i vražedná i dravá, ať zvíře, člověk – vše zřím děsem vždy se chvěti. Svět krvavý je, krvavá i jeho sláva, Bůh jedině je tichý štěstí Bůh a dětí.

Ve čtyřech řádcích nechci proniknouti života bolest, marnost bytí všeho, jen – poznav Boha na pozemské pouti – rád zachytil bych věčný úsměv Jeho.