Je žití triumf a je žití cena,
leč peklem nikdy neprovází žena,
jen smutný básník ponurý a krutý;
a jdeš-li peklem, jdeš-li bojů znojem,
ó neber si, nechť zmítán nepokojem,
ten zázrak boží, oblak nadechnutý.
Neb ničím není žena v muky místě.
Ó nevěř, dí-li: „miluji tě čistě!“
neb tato pravda jenom v ráji platí.
Jdi peklem sám, když vůdce nikde není,
v těch sirných plamenech, v té výhně vření
jen sám, jen sám si můžeš sílu dáti.
Je jenom osamělý silný vždycky.
A slyšíš-li hlas ženy melodický,
jdi mimo s úsměvem a rci jí tiše:
„Až jednou, drahá, po té bouřné změti
mne můžeš rájem božím provázeti,
kde křehkých květin zářná kyne říše.“