Bříz alej podél cesty je jako zelené vodopády,
jimiž běl kmenů prosvitá před zraky rozzářenými
a bílá cesta svítí.
Jdeš kolem
a objímáš vysoké, bílé kmeny,
s jichž korun splývá zelená prška zlatá,
a nasloucháš šepotu pohádkových panen
o láskách pohádkových, o dobré matce zemi,
o křišťálových vlnách potoka, jenž kolem plyne.
Tu náhle
raněnou břízu potkáš se servanou korou
a zříš její větve naříkající,
že ona bude sama schnoucí a chorá v středu pyšných
a krásných družek!
A myslíš teskně
na tolik ubohých servaných dívčích srdcí,
raněných bytostí, šlapaných životem, schnoucích
uprostřed pyšných družek –
a v teskném šepotu raněné břízy
zní tichý, tajemný nářek
a z vodopádu zeleného
zří bílé plačící tváře
a vlasy rozpuštěné vlají, zasvítí bělostné ruce skleslé. –
Objímáš raněnou břízu
živoucí, útlou a krásnou, zmírající
bytost,
zhnětenou životem, jenž řítí se bílou cestou.