Když ocúny v lučinách
světélkovat směly,
stál jsem žití na vahách
a již již jsem ruku vztáh',
abych poznal, co nás pojí,
sbližuje a dělí.
Ocún, zlý a nahý květ,
ležel ve tvé dlani
a já ve tvých očích čet',
že i duše skrývá jed
a že dívčí sny se mění
za etapou paní.
V tom se spjala tvoje dlaň
drtíc ocún bílý
a když pohlédla jsi naň,
zarděla se tvoje skráň
a tys řekla s chladnou pýchou:
vždy zvítězím, chci-li.
Neřekl jsem, co jsem chtěl,
poznávaje omyl.
Můj něžný sen odletěl
o splynutí duší, těl
v té chvíli, kdy bílý ocún
v tvé dlani se zlomil.