Bílými jela jsi dálkami
s rolniček písničkou třesknou,
krásná, jak pouťová panenka,
které se tvářičky lesknou,
a přece jsi tiše jen zpívala,
když jsi se do dálek dívala,
písničku zoufale tesknou.
Zaváté samoty, vesnice
letěly kolem tvých saní
v jiné a nové se měníce,
jichž jmen jsi neznala ani,
ty moje královno královen,
milenko milenek, ženo žen,
děvčátko, panenko, paní.
Srdce mé v srdci svém měla jsi
přítěží, s kterou jsi létla,
očí tvých zázračné topasy
linuly jiskry a světla
a jenom v duše tvé hlubinách
tma byla a hrozný z příští strach,
v němž černá lilie kvetla.