Nedívej se z okna, prosím,
až pojedeš vlakem zpět –
mohla by jsi někde snadno
rudé květy uvidět.
Od vidění blízko k touze
rudé květy v klínu mít
a od touhy blízko k činu
za rudými květy jít.
Zavři oči, zavři duši,
poupětem se růže staň,
které čeká, až zas slunce,
žhavé světlo svitne naň.
Srdce moje tím je sluncem,
v jehož žáru shořet smíš,
aby navždy splynuli jsme,
až zas ke mně přiletíš.
Nedívej se z okna, prosím,
vždyť by každý bílý květ
mohl zrudnout a trať celá
svítila by krví v svět!