Umlkne všecko smutným tušením západu,
jenž bude příliš kolorován krví,
zanikne doba všech bizarrních nápadů
a bude všecko tak, jak jindy bylo.
V samoty duše se všecky ukryjí bolesti,
úsměvy na rtech pokvetou, jak dříve,
utichnou pohádky o lásce, o štěstí,
a jen tak někdy vzpomínka se ozve.
A věčná tragika bude se opakovat:
a budem spěchati staré fetiše schovat,
pro nové abysme získali v duši místo.
Zazvučí rozkoše u jasné brány toužení
a vášeň zazvoní na poplach všemi zvony
a zase přijdou dny výkřiků blouznění,
kdy všecko vrhne se v proud nových událostí.
Pak zas vše zanikne, pomine, sestárne,
až západ posledně zamává perutí svou,
udělá poslední své gesto rozmarné
a rukou studenou po našem srdci vztahne,
jež kdysi poprvé na štěstí se nás ptalo
a my se smáli jen a nevěřili v západ...
Tak věčně zaniká, co věčně začínalo
a my to tušíme a bojíme se chápat.