Pánové, dámy, satanskou mám dnes chuť zalaškovati s vámi, Roentgenovými blesky shlédnout' vaše ledví a rozetnout je ve dví,
abyste stáli jací jste, ať chudáci, ať gážisté, ženy i muži – jen ve své kůži,
bez všeho, co je umělé, bez všeho, co je domnělé. Nuž moji drazí – teď buďte nazí.
He – vy tam, pane! Své břicho napapané skrýváte v drahý šat, který jste nezaplatil. Proč pak jste krejčího zkrátil?
Ten řetěz na vašem těle? I ten je věřitele. Vy, milostivá, vy se usmíváte. Nu – nevím, nevím, příčinu-li máte!
Proč tajný pokyn dává vaše ruka? Proč vaše nožka jemně jinou ťuká, jež není manželova? Nu – nebojte se: víc' neprozradí slova.
rasury vašich knih duševním okem zřím i ony položky bravurně fingované. Hrajete na burse, můj příteli a pane? Vy, slečno, včera cudně jste se rděla,
když tetička vám hloupá vyprávěla, jak kdysi prvně políbena byla. Proč, slečno, jste se tolik zapýřila? Proč utekla jste? – Dítě! teta řekla
a za cnost vaši k modlitbě si klekla. A vy – co vy? Snad v téže chvíli jste u milence v šatu vodní víly v postýlku vklouzla, abyste se vzdala.
O hloupé tetě pak jste povídala. Panenko milá! Totéž jste vícekráte učinila! Vy prý jste notářem, můj pane ctěný!
Vám dobře známo, co kšaft podstrčený vynést může – a co hbitá, když boháči se vpálí paternita. Kolikrát již jste prosoudil statek?
Kolik jste k slzám donutil matek? Kolika sirotkům všecko jste vzal? Čekejte, pane, kriminál. Ale – vy tam, vážený, milý,
čekáte také na svoji chvíli? Jste ženat, pane, prsten mi to praví – proč tedy dál jste motýl přelétavý? Proč kromě bytu pro rodinné štěstí
hnízdečko máte také na předměstí? Dejte si pozor! Ta – no, víte, která – jiného měla v onom bytě včera. A vaše žena? Dobré pozor dávat
a nedobré přespříliš zanedbávat, sic' jednou z rána muž dvou žen stát bude sám a opuštěn. Vážený pane – ano, vy –
dřív' než kdo za vás odpoví, povězte, co jste sousedovi řek'? Je vaším radou, nutným jeho vděk je, pane, vám a přece včera jste před celým stolem
jej nazval volem. Teď bystrou hlavou jste ho asi zval, na to a ono se ho otázal, na dětičky se zeptal, na paní,
na oběd, dobrou snídani – vždyť protektorem je pan rada vaším... Ach – servus, maestro – odpusťte, že plaším vás také v chvíli tvořivého snění.
Vím, přemítáte, kde co k ukradení. Vám je to jedno: Francouz, Ital, Rus vejdou se v díla vaše. Lepší kus vždy vybrat znáte
a s klidem jej pak ve své knihy dáte. Vtip v tom je celý, že vaše myšlenky dřív jiní měli. Šťastný se osud na vás, mistře, klade:
vás nikdy nikdo neokrade. To už pan herec – tam ten oholený – je jiný chlapík. Je hrdinou scény a směle k předu proudem slávy pluje...
Co na tom, že tak trochu kopíruje? On není fušerem: vzal mistra celého. Čím byl by bez něho? Bez Vojanovy práce
Vojana pozná příští generace a za to jistě zaslouží si vděk. Vám, pane, málo sluší pošklebek! Nu, nechcete se trochu lépe chovat'?
O hotelu vám budu vypravovat'. Před vchodem párek: ona, on. On obstárlý a ona pod zákon, Ó, krčíte se? Pozor pane dejte,
paragrafům se s úctou vyhýbejte. To zas váš soused – ten po levé ruce – je zcela jiný. K cíli nejde prudce a přece získá. Umí býti němý.
Je za to zahrnován provisemi, je ctěn a vážen, jak to letům sluší, až přijde čas, kdy za provisi duši dá satanu. Tak stále dál a dál.
Kamkoli pohlédnu a kam bych ukázal, vždy opak najdu toho, co se jeví a o čem málo kdo, anebo nikdo neví. Má každý skvrnu na své kartě rodné
a pěkný hříšek, v který když se bodne, je úzko jemu. Či nikoli? Tož radím všem: kdo nemáš viny, mršti kamenem sem do mé lebky. Nikdo? Vida! Vida! (Kýchne.) Hepší!
(Šeptá.) Já, milé panstvo, také nejsem lepší!
Cookies on Poetry Cove